Tento text vznikl při příležitosti Letní počítačové školy FIT pro středoškolačky 2011 konané od 5. do 9. září 2011 v kampusu Fakulty informačních technologií VUT v Brně.
Ahoj, jmenuji se Dell, ale nikdo mi tak nikdy neřekl. Jsem celý růžový jako moje „maminka“, ale to je asi jediné, co máme společného. Vůbec si nejsme, až na barvu „oděvu“, podobní, ani nepocházíme ze stejného místa. Nevím, jestli jí vůbec můžu říkat „maminko“, ale jak jí mám říkat? Ona mi říká „ty můj malej broučku“. Neměl bych jí začít říkat „beruško“?
Často mě doma nechává samotného. Každé ráno někam jde, říká, že do školy, aby byla chytrá. Mě nikdy s sebou nevzala, asi chce, abych zůstal hloupý. Když se odpoledne vrátí, většinou hned zapne Facebook, kde bych ji na fotkách ani nepoznal. Stojí v koupelně před zrcadlem ve spodním prádle namalovaná s našpulenou pusou. Nevím, jak se to někomu může líbit, ani nevím, co si mám o těch dvaceti lidech, kteří tu fotku „lajkli“ myslet. Komentáře bych raději ani nezobrazoval, ale to prostě nejde. Samé „mocinky moc krásňoulinká“ nebo „moc ti to slušinká“. Aby to nebylo málo, každý večer jí píše nějaká holka. Fotku má podobnou a za každou zprávou posílá několik srdíček nebo milion pusinek. To jsou všechny holky stejné?
Dneska po škole nezapnula hned Facebook, ale přivedla nějakého kluka. Ukázala mu mě a on si mě vzal. Dělal se mnou úplně jiné věci, než dělá ona. Prvně na mě něco psal, ale nerozuměl jsem tomu. Potom to uložil a hned mi bylo jasné, co se mnou dělá. Chce, abych mu pomohl při složitém výpočtu a tak tvoří program. Tohle dělám rád, rád pomáhám lidem. Ale proč moje „maminka“ tohle nikdy nedělá? Pořád chodí do školy, tak jí tam přece musí něco učit ne? Docela by mě zajímalo, co se tam učí. Doufám, že mě tam někdy vezme.
Na chvíli jsem se zasnil a mezitím byl program dokončen. Kamarád odešel domů, moje „maminka“ za ním zabouchla dveře a zase si sekla k Facebooku. Ach jo.
Po týdnu mě večer dala do brašny. Nevěděl jsem, co se bude dít. Že by mě zvala na výlet nebo mi konečně ukáže tu svou školu?
Ráno mě někam nesla, pak si sedla s nějakou kamarádku na lavičku, kde mě vyndala z brašny, aby jí mě ukázala. Přestože jsem, byl venku jen chvíli, zjistil jsem, že mě dnes nejspíš vezme do té své školy. Ony si mě mezitím prohlížely, bavily se o mně a pak jsem skončil zase v brašně. Ve škole mě položila na zem vedle lavice, kde jsem ležel dlouho a čekal, co se bude dít. Pak mě vytáhla z brašny. Okolo jsem viděl spoustu svých kamarádů, konečně jsem se necítil tak sám, ale pořád jsem nevěděl, proč si mě sem vzala. Byl jsem velmi zvědavý. Najednou se ozval škaredý zvuk, všichni říkali „zvoní“ a pak do místnosti vešel pán a taky si donesl svůj notebook, ale nijak mu neříkal. Chvíli ho všichni pozorovali, byl jiný, rád se předváděl. Nestačila mu obrazovka, ale potřeboval být vidět přes celou zeď, po tom já nikdy netoužím. Pak pán otevřel Pascal a moje „maminka“ mě vyzvala ke stejné činnosti, s radostí jsem jí vyhověl. Nebyla z toho moc nadšená, když viděla jednobarevnou obrazovku a na ní blikající kurzor. Nejraději by to zase zavřela, ale to jsem jí nedovolil. Chvíli poslouchala, co říká ten pán vpředu a pak začala něco psát. Nemohl jsem se dočkat, co vytvoří. Objevil jsem jí tam pár chyb, které udělala. S ochotou je opravila. Byl jsem opravdu šťastný a mile překvapený. Doufal jsem, že to není naposledy. A zase se ozval ten škaredý zvuk a opět jsem skončil v brašně na zemi pod lavicí. Po čase mě ze země zvedla a někam nesla, že by domů? Asi ano. Ani mě nevyndala z brašny.
Druhý den mě zase někam nesla, nejspíš do školy. Opět jsem skončil na zemi pod lavicí, pak mě zase vytáhla, opět jsem slyšel ten škaredý zvuk a viděl toho stejného pána jako včera. Dnes si všichni otevřeli Pascal s nadšením. Nikomu už nevadilo dvoubarevné prostředí. Zajímali se o to, co se v tom všechno dá dělat. Pak se zase ozval ten škaredý zvuk a já skončil v brašně pod lavicí.
Netrpělivě jsem čekal, co se bude dít, až přijde domů ze školy. Vyndá mě nebo ne? Čekal jsem dlouho, ale nakonec mě vytáhla a zapnula. Byl jsem zvědavý na to, co se mnou bude dneska dělat, ale vzápětí jsem byl velmi zklamaný. Opět si spustila Facebook.
Do školy mě už nosila pravidelně, takže jsem to už nijak neprožíval, ale vždycky jsem byl šťastný, protože jsem pomohl a to dělám moc rád. Netrvalo dlouho a moje „maminka“ mě zaskočila. Doma místo Facebooku si pustila Pascal. Nevěřil jsem tomu. Chvíli něco psala sama a pak přišel její kamarád, aby jí pomohl. Ukázal jí spoustu nových věcí. Scházeli se často. Někdy u ní, někdy u něj. Občas jsem byl překvapený, co dokázala vytvořit. Snažil jsem se jí sloužit nejlíp, co jsem mohl, pomáhat, jak bylo v mých možnostech.
